Moje druhá (a zatím poslední) povídka vznikla hned 2 měsíce po té první... Je poněkud delší a celkově košatější, psaní mě tehdy fakt bavilo, ne tak moje panelákové sousedy, když jsem po nocích "datloval" do stroje... :)
Jako inspiraci jsem opět použil žalmy z Bible na jejichž základě jsem vyfabuloval příběh člověka a jeho strachu z pozitivity tehdy aktuální nemocí AIDS... Povídku jsem nazval Cesta, jelikož tohle slovo se dá pochopit dle různých souvislostí různě... Všechny postavy jsou vymyšlené a jakákoli podobnost s kýmkoli koho znáte je čistě náhodná, ale určitě možná...
Ještě drobné upozornění, než se začtete - místy je text poněkud mládeži nepřístupný... :)
Květen 1992
"Sedric Seweround"
CESTA
Smiluj se nade mnou, Hospodine, chřadnu,
Hospodine, uzdrav mě, mé kosti trnou děsem.
Žalm 6,3
1.
Temné stíny kolemjdoucích se promítají na dvě zaprášená okénka sklepení, na jehož oprýskaných a plísní porostlých stěnách tak vznikají podivné a stále se měnící obrazy. Toto nepravidelné střídání světel a stínů je snad jedinou známkou života v oné ponuré místnosti, která svým vzezřením i vybavením připomíná spíše středověk, než začátek jedenadvacátého století.
Je tu jen jakási dřevěná bedna namísto židle, nad ní stoletý stůl, kousek vedle pak rozvrzaná válenda bez nožek, na které se již dosti vyřádili místní všudypřítomní hlodavci, a velký rezavý hrnec s poklicí, sloužící jako káliště. Jediné dvě věci, které zde trochu připomínají svou dobu jsou malý propan-butanový vařič a ze stropu visící holá žárovka, která však již dávno neplní svou funkci svítidla a o to více podtrhuje absurditu a beznadějnost čpící z tohoto prostředí…
Další den se pomalu chýlí ke konci a s ubývajícím světlem ubývá také chodců, jejichž stíny se postupně rozplizávají v nastávajícím šeru a stále více ztrácejí na kontrastnosti s okolím. David Malwood už dobře ví co bude nyní následovat. Během několika málo okamžiků celou místnost i s ním pohltí naprostá temnota, pro něj ne nepodobná smrti, na kterou se zde rozhodl čekat.
Již tři dny tráví v tomto dobrovolném vězení a zcela uzavřen před ostatními lidmi si v duchu rekapituluje svůj dosavadní život, o kterém byl vždy přesvědčen, že patří k těm lepším. Avšak nyní, tváří v tvář vlastní smrti, jeho jistota pomalu ochabuje a začíná si uvědomovat co všechno chtěl, ale hlavně, co všechno měl na tomto světě ještě vykonat.
Jako již dvě noci před tím, i dnes usíná David s těžkou hlavou plnou nezodpovězených otázek, nad kterými se mu jako mohutný Mount Everest tyčí ta nejhlavnější a zároveň nejpalčivější: „Proč zrovna já?!“
2.
Davidovo dětství bylo vcelku bezstarostné a také nijak zvlášť pestré. Byl jedináček a jeho rodiče se o něj proto snad až příliš báli, než aby mu dovolovali to co jiní dovolovali ostatním. Od malička žil v mírné izolaci, možná také proto, že jejich rodina patřila ve městě k těm lépe situovaným a David tak měl vždy vše na co si vzpomenul, což mu ostatní děti na jedné straně záviděly, a zároveň se tím od nich stále více vzdaloval…
3.
První velký zlom v jeho životě nastal, když mu bylo 14 let. Šel tehdy navštívit jednoho z mála svých kamarádů. Pamatuje se na to, jako by to bylo včera… Stojí přede dveřmi a tiskne zvonek se jménem Cliff Harris. Dveře se otvírají a v nich stojí rozesmátý a mírně opilý Michael, který říká: „To je dost, že deš, vole, poď dál a nezouvej se. Naši nejsou doma.“ „Ahoj Micky,“ říká David, „ co se to tu děje a kde máš rodiče?“ „Naši sou na víkend v trapu a já dělám mejdlo, vole,“ říká Michael s hranou noblesou. David se ani nenaděje a už sedí u stolku v obýváku, kde před něj přistává první sklenička Black and White, samozřejmě bez sody, jak se na správné pubertální tvrďáky sluší a patří. Rozhlíží se a vidí ještě Tonnyho, Boba a Petera. Všichni jsou již v dobrém rozmaru. Rozhodne se, že je musí rychle dohonit a tak první dva panáky do sebe hází na „ex“. Po těle se mu téměř okamžitě rozlévá příjemné teplo, jak alkohol postupně prosakuje do krve...
Natahuje ruku po sendviči a slyší Tonnyho, jak říká: „Micky, nemá tady fotr nějaký péčko?“
„Nemá,“ odpovídá Micky znuděně. A Peter se přidává: „Proč, máš chuť se vymastit?“ David zpozorněl. Vymastit? Co to je? A proč se všichni tolik smějí? „Počkejte chvilku,“ říká Bob,„skočím pro něco,“ a odbíhá. „No, moc to tu nejede,“ prohlašuje Peter. „Doufám, že mu to nebude trvat věčnost.“ „Nebuď tak nadrženej, stejně ty kundy uvidíš jen přes sklo,“ prohazuje Micky a přisazuje jakýsi trapný vtip o policajtech...
Boby je konečně tady. „Máš?“ ptá se netrpělivě Tonny. „Sámo, volové,“ říká Boby a podává kazetu do Mickyho natažené ruky. Ten ji pak neobratně zakládá do videa a v ten moment všichni náhle umlkají s očima přilepenýma k obrazovce.
David stále nic nechápe. Co je to péčko, vymastit, nadrženej a kunda? To jsou otázky, které se mu honí v jeho alkoholem mírně zjitřené mysli. Nemá však odvahu se na něco ptát, aby si od svých vrstevníků nevyslechl pár výsměšných poznámek o své zaostalosti…
Na obrazovce se zatím začíná svlékat jakási ženská. „Ty vole,“ vyklouzne bezděky Davidovi. Hned se však začne znovu ovládat a s napětím čeká co bude následovat. „Tak už vybal pecku číčo, ať se máme na co koukat,“ pomáhá jí Tonny se svlékáním. Dáma si konečně sundává poslední kousek oděvu a vystrkuje na kameru svůj svůdný zadeček s pěkně vyholenou štěrbinkou… „To je vono,“ Tonny je u vytržení. Ostatní jen mlčky zírají. Nyní si lehá na záda na připravenou postel a roztahuje nohy. „Páni, to je ale kunda, co?“ přisazuje Bob „a počkejte, až uvidíte to péro, to budete teprve čučet.“ A taky, že jo. Za chvíli se na scéně objevuje muž, oblečený jen do kalhot. Postaví se proti oné ženě na posteli a rozepíná si poklopec. Jeho ztopořený úd mu z něj vyletí jako střela a žena spokojeně vzdechne. Kluci jen vyvalí oči a Peterovi dokonce spadne brada. „Tomu říkám kláda,“ neodpustí si Tonny. Žena si klekla a pomáhá muži sundat kalhoty, přičemž využije své výhodné pozice a začne ho kouřit. Náhle se scéna střihem mění. Kamera nyní zabírá v detailu ženino přirození, ke kterému se pomalu přibližuje mužův ůd a zvolna se noří do jeho nitra...
David cítí, že jeho vlastní úd topoří, stále však ničemu pořádně nerozumí. Na obrazovce mezitím ona dvojice mění různé polohy… „Já už to nemůžu vydržet – jsem nadrženej, jak stepní kozel, du na to!“ říká Tonny, zvedne se a v mírném předklonu odbíhá do koupelny. David si jen stačí všimnout, že Tonnyho rozkrok také značně zvětšil svůj objem. Muž na obrazovce právě vytahuje svůj pyj z ženiny pochvy a několika rychlými pohyby pravé ruky, kterou jej obejme se za silného vzdychání obou partnerů donutí k ejakulaci. Mocný výstřik semene potřísní ženě i vlasy a obličej. Slastně si olizuje ejakulát ze rtů a rukama si ho rozmazává po těle. „To byl špryc, co?“ říká Boby. A Peter smutně přidává: „Vole, mastím už tři měsíce, ale na tohle fak nemám.“ „Já taky ne, fak čumim, kurva svět,“ přisadí si Micky, už značně pod parou. David neví co by řekl, tak jen světácky prohodí: „To je toho, naděláte s jedním pérem.“ A sklízí trochu obdivné a trochu nevěřícné pohledy svých spolužáků. Vždy se uměl dobře přetvařovat, uvnitř je mu však stále nějak divně. Z toho, co před chvílí viděl, se mu na jedné straně dělá zle, až ho to nutí ke zvracení, a na straně druhé ho to velice silně přitahuje. Říká si také, že je dobře, že se kluků prve na nic neptal, všechny jemu dosud neznámé pojmy mu vlastně vysvětlili sami, aniž by se jich na cokoli ptal …
Tonny se vrací z koupelny se splasklými kalhotami a blaženým úsměvem ve tváři. „Jak daleko?“ ptá se ho Bob. „Takových patnáct,“ odpovídá Tonny. „Seš béčko, vole,“ říká Peter. „To je možný, ale je mi fajn,“ nevzdává se Tonny.
Potom se ještě chvíli dohadují, která holka ze školy je nejvíc sexy, přidávají pár oplzlých vtipů, dopíjejí poslední zbytek whisky a pomalu se začínají trousit domů … Kromě Mickyho, ten zůstává a jde zvracet – trochu to dnes s tím pitím přehnal...
Celou cestu domů a potom i večer v posteli David stále přemýšlel o tom co dnes viděl a slyšel. Jeho pohlaví se mu při tom stále připomínalo tím zvláštním pocitem, který dosud neznal. Penis se mu sice již topořil i dříve, nikdy si to však nedokázal nijak vysvětlit a ptát se na to rodičů neměl odvahu. Ostatně, nikdy se tím ani nijak zvlášť nezabýval. Neměl důvod, až dnes…Zasunuje ruku pod přikrývku a začíná svůj úd zlehka masturbovat, tak jak to viděl před pár hodinami u Mickyho na videu. Zjišťuje, že je to velmi příjemné. Odkrývá se, aby mohl svůj úd při masturbaci pozorovat a je překvapen jeho nynějšími rozměry. Začíná poznenáhlu zrychlovat tempo a při tom cítí, jak se v něm, někde hluboko uvnitř, začíná vzdouvat mocná vlna vzrušení, jaké ještě nikdy nepoznal. Než se stačí nadít, prudký výstřik jeho vlastního spermatu mu přistává až na obličeji. Vlna vzrušení pak pomalu ustupuje, zároveň s tím, jak mu pyj ochabuje. Vyčerpaný a zmatený David není ten moment s to myslet na nic jiného, než že je lepší jak Tonny…
Když se na druhý den ráno probouzí s nezvyklou únavou, bojí se, aby to na něm někdo nepoznal a zaříká se, že už to víckrát dělat nebude. Avšak, pocity z první onanie zanechávají v Davidově vědomí snad silnější zážitek, než když jako novorozeně prvně spatřil světlo světa. Má pocit, že objevil smysl svého dosud více méně prázdného života. Asi po týdnu neustálého rozjímání se nakonec rozhodl zkusit to znova. Sám sebe při tom omlouval tím, že ostatní to určitě dělají také a nikomu to nevadí. Z počátku měl obavy, že si někdo povšimne jeho občasné únavy, ale po několika měsících takřka pravidelné onanie zjistil, že nikdo v jeho okolí nic netuší a navíc se mu to velice zalíbilo. Nikdy však již při těchto svých hrátkách nezažil tak intenzivní pocit rozkoše, jako tenkrát poprvé. Doufal tedy, že jednou, až potká nějakou ženu, která bude svolná ke styku s ním, že si pak onen nádherný zážitek zopakuje, a že to třeba bude i lepší…
4.
Davidovi se jako zrychlený film žene hlavou jeho další život, kdy se mu podařilo díky jeho zatím stále jen průměrné inteligenci a nadprůměrným příjmům jeho rodičů úspěšně ukončit střední školu. Záznam jeho vzpomínek náhle zpomaluje - David přichází do prvního semestru na univerzitě v Oxfordu, kde poznává krásnou Lilly Blackburnovou. Lilly je nádherně tvarovaná blondýnka s hlubokýma modrýma očima, jako dvě studánky a nezapomenutelně krásným úsměvem. Když kolem něj proplouvá po chodbě, nebo když vstoupí do studovny, Davidovi se vždy na chvíli jakoby zastaví srdce, zatočí hlava a málem prasknou kalhoty. Jeho smůla však spočívá v tom, že Lilly je jeho profesorkou fyziky, je o pár let starší, a co je nejhorší, je vdaná, a proto pro rádoby dobře vychovaného Davida absolutně nedostupná. Jeho vztah k nádherné fyzikářce Lilly tedy zůstává navždy pouze v čistě platonické rovině...
5.
Léta plynula. Davidova doposud jen průměrná inteligence se nebývale rozvinula. Možná právě proto, že už navždy miluje jen „svou“ Lilly, o které ví, že ji nikdy nemůže mít, a proto se raději více věnuje studiu, aby zahnal bolest tohoto poznání. K myšlenkám na Lilly se pak vrací jen při svých autoerotických hrách, kdy ve své fantazii vždy vidí jen její nádhernou bytost rozkošnicky tančící na jeho ztopořeném údu. Někdy v té době se definitivně rozhodne, že když nemůže mít Lilly, nechce již také nikdy poznat žádnou jinou ženu, která by mu mohla akorát pokazit jeho vysněné sexuální fantazie...
6.
Tok Davidových myšlenek se opět rozbíhá v závratném tempu, náhle se však zastavuje někde asi dva roky po jeho absolutoriu, kdy nastupuje v Londýně do vlaku, aby se po půl roce opět podíval do svého rodného Louthu. V kupé je sám, proto si vybírá místo u okna a znuděně sleduje nádražní ruch. Z jeho myšlenek, které bloudí bůhví kde, jej vytrhne až podruhé opakovaná otázka: „Je tu volno, prosím?“ David sebou trhne, otočí se a chvíli se nemůže zmotat k odpovědi. Ve dveřích kupé stojí Lilly. Ne! To není Lilly, ale na první pohled, jako by jí z oka vypadla… „A-a-ano,“ zmáhá se konečně k odpovědi. „Fajn,“ odvětí dívka a chvátá se usadit. David upřeně pozoruje nevěřícným pohledem, jak to nádherné stvoření spěšně zavírá dveře jejich kupé, sedá si k oknu naproti němu a z velké tašky vytahuje jakousi knihu zabalenou do starých novin, aby se nepoškodil její pravý obal, nebo aby nikdo nemohl vidět co ta kráska čte. Jakmile se usadí, noří do knihy své nádherně blankytné oči. David se na ni nemůže vynadívat. (Ještě že je zaujatá tou knihou a nevidí, jak na ni ten ubožák civí.) To není možné, taková podoba! David je šokován, vítězí v něm však jeho umění přetvářky, rychle se vzpamatovává a prohazuje, jako by ji znal odjakživa: „Nerad ruším, ale kam máte namířeno?“ „Do Grimsby . A ty?“ krasavice zlehka zavírá knihu a měří si ho tím nejkouzelnejším pohledem, jaký kdy viděl, a při kterém cítí lehkou závrať. Opět se však ovládá a říká: „Hm, já jedu domů do Louthu.“ „Ale to máme společnou cestu,“ říká dívka a vrací knihu zpět do tašky. Je mu jasné, že když odložila čtení, chce se s ním bavit. Najednou neví co si počít. Lilly, která není Lilly, ale je tak strašně blízko... Jeho dávné a doposud neotřesitelné rozhodnutí se mu v mozku rozpouští jako kostka ledu na rozpálené plotně… „David Malwood,“ říká a natahuje k dívce lehce rozechvělou pravičku. Své vzrušení už jen těžko skrývá. „Jeniffer Crossová, jinak Jeni,“ přijímá dívka jeho ruku a vroucně ji tiskne. Jenin dotek projíždí celým jeho tělem jako blesk. Teď už je mu nad slunce jasnější, že jeho předsevzetí nezačít si nikdy nic s žádnou ženou je definitivně to tam…
Než se ten den rozloučili, smluvili si schůzku na příští den v Grimsby. David dojel ve smluvený čas na místo vozem, který mu za dobré školní výsledky pořídil jeho otec. Jeni už na něj čekala. Oznámila mu, že má kousek za městem na pobřeží malou haciendu, kam dříve jezdili s přáteli trávit víkendy. Nebylo co řešit. Když dorazili na místo, sedli si na lavičku před domkem a pozorovali východní obzor slévající se na horizontu s mořskou hladinou a nořící se pomalu do tmy vlahé letní noci. David přemýšlí (stejně jako celou cestu sem) nad tím, jak té krásné bytosti, která se mu choulí v náručí sdělí, že ještě nikdy s nikým… „Mám hlad,“ vytrhne ho z jeho úvah Jeni. „Pojď, uděláme si nejdříve něco dobrého k večeři, nerada se miluji s prázdným žaludkem.“ Čím více se blíží chvíle, kdy se po večeři určitě ocitnou nazí v posteli, tím více je David vzrušený, ale o to větší má také strach, aby ho Jeni neprokoukla. Ona na něj po této stránce působí tak sebejistě, že se raději rozhodne jí o svém panictví nic neříkat. Doufá, že mu jeho mlčení přinese, jako již tolikrát, mnohem více, než kdyby zbytečně mluvil a projevil tak svoji slabost...
Když dojedli narychlo připravené špagety, kterým určitě prošla záruka někdy za „Kuvajtu napadení“ a zapili je asi tak stejně starým vínem, kterému však jeho věkovitost na kvalitě naopak přidala, zvedla se Jeni beze slova od stolu, políbila Davida na tvář a rozkošnicky se odvlnila do koupelny.
Davidova šedá kůra se smaží ve vlastní šťávě jeho strachu. Jak obstojí v této zkoušce? I ty nejtěžší zkoušky na všech školách, které kdy navštěvoval mu najednou v porovnání s tím co se děje tady připadají zcela bezvýznamné a zbytečné…
„Miláčku, pojď, teď jsi na řadě ty,“ ozvalo se z koupelny, kde před malou chvílí přestala téct voda. David do sebe obrací sklenku, kterou si před tím doplnil a vstává. Váhavým krokem se rozchází ke koupelně, v jejíchž dveřích už stojí Ona. Její blond vlasy vodou ztmavly. Na sobě má jen lehký průsvitný župánek, sotva zakrývající její ohanbí, jež spojují se zemí nejkrásnější nohy světa. Nahoře se pak pod zvlhlou látkou nádherně rýsují její pevná ňadra, která jakoby chtěla, z těsného sevření průsvitného nic, vyskočit. Jejich pohledy se setkávají. „Miluji Tě,“ vyklouzne bezděky Davidovi, políbí ji na její nádherně klenuté čelo a cítí při tom, jak se ho lehce dotýká svými ztopořenými bradavkami. Je krásná a je moje! Moje Lilly-Jeni! Pomyslí si. Jeho vzrušení nabývá vrcholu. „Dělej Dave, už se nemůžu dočkat,“ pronáší tiše Jeni, vyklouzává mu z náručí a beze spěchu jej opouští...
Když se David vrací z koupelny, leží už Jeni v posteli se slastně přivřenýma očima a pod lehkou přikrývkou si zlehka pohrává se svým přirozením. Přitiskuje své rty k jejím. Ona jen tiše zasténá a přitáhne si ho k sobě. Jakmile se ocitá vedle ní na posteli, převalí ho Jeni na znak, stáhne mu spodky a bez dalšího otálení nasedá na jeho ztopořený úd. David je vývojem událostí tak překvapen, že až po chvíli zpozoruje, že už vlastně ejakuloval. Zjištění, že ejakuloval do ženy bez jakéhokoli prožitku vystupňované rozkoše, který očekával, jej dokonale odrovnává a jeho úd během několika málo sekund totálně ochabuje. Veškerá snaha obou milenců, dosáhnout ten večer další soulože je marná. David se ocitá na pokraji duševního zhroucení, když Jeni znechuceně vstává a říká: „Kdybych věděla, že seš tak neschopnej, v životě bych s tebou nešla. Ubožáku!“ V ten jediný okamžik Davidova láska k Jeniffer bere definitivně za své. S hořkostí si uvědomuje, že kdyby se držel svého původního předsevzetí, tak nemusel nikdy prožít toto otřesné zklamání...
Oba se potom bez jediného slova oblékli a David odvezl Jeniffer zpět do Grimsby. Nikdy v životě už ji pak neviděl.
Když se vrátil domů, zavřel se v koupelně, kde pod sprchou, se slzami v očích, onanoval. Trvalo mu déle než obvykle než znova ejakuloval, ale i přes to rozkoš prožívaná při tomto masturbačním orgasmu byla mnohem intenzívnější, než ta před necelými dvěma hodinami. Došlo mu, že žádná, ač sebevíc krásná a dokonalá, žena již nikdy nemůže nahradit nebo dokonce předčít jeho sny o Lilly, realizované jeho vlastní rukou...
7.
Po tomto šíleném víkendu se David vrátil zpět do Londýna, kde v návalu pracovních povinností onu krutou vzpomínku na Jeniffer postupně docela vytěsnil ze svého vědomí. Nikdy však nezapomněl na „svou“ Lilly Blackburnovou, i když už dávno nebyl oním studentíkem z Oxfordu, ale váženým občanem města New York, kam se před pár lety z Londýna přestěhoval...
Dlouhých deset let po odchodu z Anglie žil profesor David J. Malwood v přepychu a bohatství, kterého dosáhl svou neúnavnou prací. Dvakrát už získal Nobelovu cenu a nyní byl navržen na její obdržení po třetí. Jeho dům patřil k nezajímavějším a nejvýstavnějším v celém městě. Jeho práce pak byly překládány snad do všech světových jazyků…
Lidem z jeho nejbližšího okolí bylo sice dost divné, že tak úspěšný muž zůstává stále starým mládencem, ale každou narážku na svůj vztah k něžnému pohlaví odbýval větou: „Každý muž si musí umět vybrat, buď práce nebo ženská, když se rozhodne pro obojí, nedosáhne nikdy ani úspěchu ani radosti.“ Sám však moc dobře věděl, že pravda je někde kousek vedle. Nikdy se ale neodvážil nikomu se se svou slabostí svěřit. Věděl, že jeho úspěšnost spočívá v jednoduché rovnici, kterou si kdysi pro vlastní pobavení sestavil. Ale čím více stárnul, tím více se před ním rýsovala její absurdní pravdivost. Zněla: „Naplněn prací a vyprázdněn masturbací = vyrovnaný člověk jdoucí za svým cílem.“
8.
Davidův život tedy ubíhá ve vyježděných kolejích, až do té doby, než ze záplavy dopolední pošty 28.5. 2003 vyloví nenápadnou světle modrou kartičku, na níž stojí: Vážený pane (paní), naše osvětová nadace pro boj s AIDS se rozhodla, že v našem městě zorganizuje bezplatnou zkoušku 10% náhodně vybraných obyvatel na virus HIV. Vy jste měl(a) to štěstí, že Vás náš počítač vybral. Chcete-li se této zkoušce podrobit, přijďte prosím v pátek 3.6. v 10:00 hodin do ambulance Metropolitní nemocnice, kde Vám bude proveden odběr krve. Nechcete-li se této akce zúčastnit, oznamte nám to, prosím, na níže uvedenou adresu do 5-ti dnů. S pozdravem Dr. M. J. Raven, REMINGTON st. 3126, 8757 N. Y. city.
David, který už dávno zapomněl na dobrodružství prožité v malém domku na pobřeží se s lehkým úsměvem na tváři rozhodne, že zkoušku podstoupí. Jeho zdraví je přece pevné a z onanie se AIDS nechytá – nemá se tedy čeho bát. Alespoň budou moci do statistiky jednou připsat také něco pozitivního, napadá ho ještě, než se pouští do rozřezávání dalších obálek...
3. června je pátek. David má v pátek vždy volno, které využívá většinou ke sportování. Dnes však vyráží do Metropolitní, kde si nechá odebrat pár kapek krve. „Další, prosím,“ volá znuděná sestra z pootevřených dveří ordinace. David vstává a beze spěchu, jak se sluší na člověka jeho postavení vchází do místnosti a říká: „Dobrý den, vy jste zajisté doktor Raven.“ „Ano,“ prohodí více méně bez zájmu muž středních let stojící u okna. „Moje jméno je Malwood, profesor David J. Malwood,“ pronáší David důstojně a čeká, jaká bude doktorova reakce na jeho slavné jméno. „Méno je nám pro kočku, tahle akce je zcela anonymní, bejt váma, tak se se svým ménem moc nechlubím, dokud neznám výsledek testu.“ David je otřesen. Na takové jednání není zvyklý. Ale to už se do jeho levé paže zarývá tenká jehla a sestra mu nešetrně pouští žilou. „Ták, hotovo,“ říká sestra a přikládá Davidovi, který se ještě nestačil vzpamatovat, tampon na čerstvou ránu po vpichu, pak mu podává jakýsi lístek a vede ho ke dveřím. „A pana doktora omluvte, prosím. Je trochu přetažený.“ To jsou poslední slova, která ještě patří jemu. „Další, prosím, ozývá se vzápětí, již za jeho zády. Teprve teď se vlastně podívá na to co drží v ruce. Je to stejná kartička, jaká přišla minulý týden poštou, ale tentokrát na ní stojí něco jiného:
Vaše číslo je 3/6/03-37/M. Pod tímto kódem budete zařazen v naší kartotéce. Výsledek našeho testu se pak můžete dovědět v pondělí 6.6. na telefonu: N.Y. – 64865986. Děkuji za návštěvu Dr. Raven.
David ještě chvíli přemýšlí, co jej na celé té věci tolik znepokojuje. Nakonec ho napadne, že kdyby žil někdy před sto lety, určitě by si myslel, že ten povedený Dr. Raven je něco jako Ďábel v lidské podobě. Už to jméno a to jeho chování. Pobaveně se usmívá a rozchází se zpět ke svému domu. Je pěkný letní den a David se rád prochází a pozoruje lidi, když mu to čas dovolí...
Celý víkend strávil David nad svou novou studií. Pracoval i v noci. Avšak v sobotu kolem 23 hodiny musel práci asi na 20 minut přerušit. Z důvodu bouřky došlo totiž téměř v celém městě k výpadku elektrické sítě. A i v pondělí by byl pro přehršel práce málem zapomněl, že má volat doktoru Ravenovi do Metropolitní. Upozornila ho na to až jeho pokojská, která si všimla, že má na ten den napsáno v kalendáři, mimo jiné – „zavolat Ďáblovi“ a přišla se ho zeptat, co to má znamenat.
„To nic Patty, to je jen takový žert, ale jsem rád, žes mi to připomněla, dík.“ Patty byla starší dáma úctyhodných rozměrů a navíc fanatická katolička. „Pokud považujete telefonát se Satanem za žert?“ Otočila se na podpatku, pokřižovala se a odešla. David jí chtěl ještě něco říct na vysvětlenou, ale už byla pryč...
Ta stará dáma sice občas strká nos do věcí, po kterých jí nic není, ale David už si na její přítomnost tak zvykl, že jí některé její vrtochy odpustil. Bylo pro něj lepší mít doma starou nepřitažlivou škatuli, než nějaké pěkné mladé děvče, které by ho věčně rozptylovalo a odvádělo od práce...
9.
Našel si ve stole kartičku, kterou dostal v nemocnici a začal pomalu vytáčet Ravenovo číslo,
6-4-8-7-6-5-9-8-6 a aniž věděl proč, udělalo se mu jaksi nevolno...
„Prosím doktor Raven.“
„Tady je číslo 3/6/03-37/M, jaký je výsledek, prosím?“ David vůbec nechápal, proč se mu najednou tak chvěje hlas a pokusil se odkašlat...
„Á, vy jste ten Malwood, nemýlým-li se?“
„A-ano, jak jste to poznal?“ David cítí, že něco není v pořádku a začíná se potit...
„Mám dobrou paměť na hlasy“, pronáší doktor Raven s chladnou arogancí. „Slyším, že kašlete, měl byste si dát pozor na to nachlazení, mohlo by vám být osudné...“
„Co to plácáte za nesmysly?“, přerušil náhle David Ravena. „Zbláznil jste se?“
„Ne, proč? Chtěl jsem vás jen taktně upozornit na to, že váš výsledek je pozitivní a...“
David víc nevnímá. Sluchátko mu vypadne z ruky, jeho pohled ulpí v neurčitu a před jeho náhle zmatnělýma očima se najednou začíná zřetelně rýsovat nádherný úsměv, jím již dávno zapomenuté Jenifer Crossové, který se stále více pitvoří do ďábelského šklebu a v uších mu začíná znít její tehdy vůbec poslední slovo: „Ubožáku!“ David si najednou s hrůzou uvědomuje, že do statistik díky jemu opravdu přibude další pozitivní záznam, i když původně to myslel úplně jinak...
Když se po chvíli probírá ze svého letargického stavu, začíná znovu racionálně uvažovat. I když je průzkum anonymní, díky jeho slušnému vychování teď Dr. Raven ví, že profesor D. J. Malwood má AIDS, a jak stačil Ravena poznat, je mu jasné, že si to určitě nenechá pro sebe. Musí tedy rychle jednat. Stáhnout se dřív, než ho novináři vyšňupou doma - o tenhle druh publicity opravdu nestojí. Rozhodne se, že musí co nejdříve opustit dům. Nechá všechno jak je, vezme si pouze staré oblečení, ve kterém chodil vždy jen do zahrady a odchází...
10.
Asi po dvou hodinách bezcílného bloudění mezi polorozpadlými barabiznami starého Bronxu David nachází zpustlý sklepní byt, ve kterém se rozhodne strávit poslední chvíle svého života. Zde se může dokonale izolovat od ostatních a až ho jednou možná objeví nějaký další ubožák hledající přístřeší, nikdo už pak nezjistí, kdo byl a co tu hledal...
11.
Ráno čtvrtého dne po svém útěku se David probouzí s pocitem děsného hladu, rozhodne se proto vyjít na chvíli ven a opatřit si nějakou potravu. Protože si s sebou ze svého předešlého domova nevzal žádné peníze, nezbývá mu, než prohrabat několik popelnic, ve kterých nachází pár páchnoucích zbytků. Davidův hlad je však silnější, než odpor, které vzbuzují tyto poloplesnivé zbytky. Proto dlouho neváhá a pouští se do jídla. Jeho zcvrklý žaludek se však brání náhlému přísunu zkažené potravy a David zvrací...
Už naprosto bezmocný a vyčerpaný přichází do parku, kde se hroutí na první lavičku, na kterou narazí. V hlavě mu teď pulzuje pouze jediná otázka: „Kdy to všechno konečně skončí?“
Jeho zatemnělé vědomí najednou registruje i jinou otázku: „... a jak to člověče vypadáš?“ Ale ta přichází zvenčí... „No tak, Dave, probuď se přece, to jsem já Micky, copak mě nepoznáváš?“
David vidí, jak s ním lomcuje jakýsi pobuda a snaží se bránit, nemá však sílu, proto se vzdává a pokouší se zaostřit zrak. A opravdu, je to Micky, teď ho poznává... „Ahoj Micky, co tu děláš? Nech mě být, nech mě umřít“, šeptá David sotva slyšitelným hlasem...
„Co blázníš, Dave, vzpamatuj se. Všechno bude zase O:K. Slyšíš?“ Micky s ním znovu zatřepal. „Poslouchej, mě se v životě taky občas vedlo pod psa. Ještě v Anglii sem se tenkrát oženil, pak sem se rozvedl a utekl sem do Ameriky. A to víš, že já byl vždycky spíš na ženský, než na práci. No nebyla to žádná sranda, to ti povím. Párkrát jsem si poseděl i v base, ale vždycky to nějak dopadlo a podívej se dnes. Nejsem sice žádnej boháč, nechodím na párty ve smokingu a mám na svůj věk možná příliš dlouhý vlasy, ale za to jsem šťastnej, protože jsem tady v New Yorku potkal před pár lety jednu moc prima holku, se kterou mám dnes tři kásný děti. A ta holka mi tenkrát dala mnohem víc, než všechny ostatní před ní dohromady, a že jich bylo. Představ si, ona mi dala víru. Víru v boha a v nový život. Víš ty vůbec...“
David už to nemůže vydržet a znovu zvrací... Jak je možné, že ten šupák Micky měl v životě tolik ženskejch a je zdravej, jako řípa a já jen jednou a... To je přece nespravedlivé... A ještě má tu drzost, vykládat mi něco o nějakém bohu. Copak je opravdu cvok? Každej normální člověk přeci musí vědět, že nic takového neexistuje...
„Daviide, proboha, kde bydlíš? Poď, odvedu tě domů.“ říká Micky, když vidí Davidův stav.
David jen ledabyle mávne rukou směrem ke svému brlohu. „Tam.“
Micky doprovází Davida až do jeho sklepení, kde ho ukládá na jeho beznohou postel...
„Davide, prosím tě, už nikam nechoď, přinesu ti něco teplýho do žaludku. Takhle přeci nemůžeš žít,“ říká Micky a odchází...
„Ale, já už přece nechci žít!", sípe za ním David z posledních sil...
12.
Michael ho však už neslyší, protože utíká domů poradit se se svou ženou, jak by mohl pomoci svému příteli z dětství...
Když se asi za hodinu Michael vrátil, David spal, položil tedy jídlo na stůl a vedle něj pak ještě položil Bibli, jež mu pro Davida dala Maggie, která v ní kouskem papíru založila jednu stránku. Cvaknutí zámku při Michaelové odchodu Davida probudilo. Zpočátku nechápal, kde se tu najednou vzalo jídlo, ale pak si vzpomněl na Michaela a jeho snahu mu pomoci. Nejdříve se nechtěl jídla ani dotknout, ale nakonec přece jen neodolal nádherné vůni čerstvého chleba a bílé kávy. Pomalu, tak aby znovu nezačal zvracet, se pouští do jídla. Teprve až cítí, že je jakž takž nasycen, sklouzávají mu oči z jídla na knihu, která leží vedle na stole... Otevírá ji v místě, kde je zastrčená záložka... Otevírá se před ním I. kniha korintským a její 13. kapitola nazvaná: Láska nejvyšším darem, kterou aniž ví proč, začíná číst...
13.
„A ukážu vám ještě mnohem vzácnější cestu: Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvává.
Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine, jazyky – ty ustanou, poznání – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné i naše prorokování je jen částečné, až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.
Dokud jsem byl dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě, když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.
Nyní vidíme, jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář.
Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.
A tak zůstává víra, naděje a láska – ale největší z té trojice je láska.“
Když dočetl, lehl si zpět na lůžko a celý zbytek dne až do večera přemýšlel o tom co mu dnes vyprávěl jeho dávný kamarád. Už mu to nepřipadalo tolik absurdní, ale stejně si nedovedl vysvětlit – proč?
14.
David dnes usíná jaksi klidnější a k ránu se mu pak zdá velmi zvláštní sen: Davida na jeho lůžku najednou obklopuje podivné, velmi intenzivní a přitom ne nepříjemné světlo, které k němu, jakoby z velké dálky, ale přesto zřetelně a srozumitelně promlouvá: „Já, Tvůj otec Tě miluji a věř, že má láska je veliká a mocná. Tvůj čas zde ještě nevypršel,“
Náhle vše mizí a David se probouzí. Ještě, než mu stačí dojít, co právě zažil, někdo klepe na jedno ze dvou okének sklepení. Zmatený David okénko otevírá a vidí černého chlápka, který se ho ptá: „Vy jste David J. Malwood?
„Ano“, odpovídá David nejistě, „Co chcete?“
„No, konečně. Člověče, vy máte víc štěstí než rozumu. Nebýt toho chlapíka, co jsem ho před chvílí potkal, co mi říkal, že vás zná, a že teď bydlíte tady, už bych se na to byl, na mou duši, vykašlal. Vždyť já už vás sháním celý štyry dny. Vaše pokojská mi řekla, že jste si telefonoval se Satanem a potom, bez jediného slova, náhle zmizel. Je asi trochu cvok, co? Naštěstí vás několik lidí vidělo mířit sem do Bronxu, tak sem si řek, že to dnes ještě naposled zkusím.“
David vůbec ničemu nerozumí, jak by také mohl, vždyť ten černoch plete páté přes deváté...
„Tak, tady mi to podepište a bude to. Fajn. A člověče vykoupejte se, dyť smrdíte, jak kanál.“
David drží v ruce telegram a teprve mu dochází, že ten oraženej negr je vlastně pošťák...
„To sem zvědavej, kdo mi kdy zaplatí, že sem takovej dobrák a nosím telegramy i takovejmhle individuím, jak ste vy. A to mi lidi říkali, že ste prej milionář... Pche!“
Pošťák odchází, naštvaný že mu nekáplo za tolik dřiny pro nějakýho pobudu ani pár centů spropitnýho.... David ještě chvíli pozoruje jeho mizící postavu a potom hned trhá obálku a čte:
N.Y. 2003/06/08
Vážený pane!
Z důvodu výpadku elektrické sítě náš počítač přiřadil k Vašemu kódu špatný výsledek.
Výsledek Vašeho testu na HIV je tedy negativní.
Velice se Vám omlouváme za možné, námi takto způsobené, problémy ve Vašem životě.
Dr. Raven & col.
Davidovi vbíhají do očí slzy štěstí a celý jeho doposud stále temný pokoj je náhle prozářen jasem vycházejícího Slunce, které si k Davidovi našlo cestu přes ještě stále otevřené okno a David náhle cítí, že nejde jen o obyčejné sluneční světlo...
Pokorně si pokleká, sklání hlavu, spíná ruce a začíná chvějícím se hlasem odříkávat svou vůbec první modlitbu v životě: „Bože, otče a pane můj největší, děkuji Ti, že jsi mne zachránil před jistou smrtí, a že jsi mne vedl touto trnitou cestou plnou nástrah a léček jen proto, abych nakonec poznal Tvou nekonečnou lásku...“
15.
Pro to co David J. Malwood právě cítí, již nenachází další vhodná slova, proto jen tiše pláče a naplněn nyní vírou a láskou, jen tiše zašeptá: „Amen.“
...
Proto ať se každý věrný k tobě modlí v čas, kdy lze tě ještě nalézt.
I kdyby se vzedmulo mocné vodstvo, k němu nedosáhne
Žalm 32,6
